Tak sem byl zase na školení v Žiline. Teda : na Odborno - metodickom zamestnaní, abych citoval pozvánku. Začátek v pátek 09.00 hod., konec v tentýž pátek, ale bůhvíkdy. Autem jsem nechtěl, jet na otočku cca 250 km, celej den sedět a poslouchat bláboly neumětelů a večer zase naspátek těch 250 km, to nebylo nic pro mě. A taky se mě nechtělo v rámci racionalizace přepravy dělat kolegům po trase taxikáře a ještě je na konci rozvážet nazpátek domů po jejich vesnicích. Protože sem nevěděl kdy nás pustí, vzal sem lístek na R610 Považan, odjezd nějak po páté odpoledne. A první třídu, mám na ni nárok.Tam sem dojel v pohodě, pokud je pohoda vstávat o 04.00 hod., 15 minut pochodovat na autobus, přestupovat a znova autobus. Žádnej autobus už totiž od nás na nádraží nejede, zreorganizovali nám to tady. Zaměstnání proběhlo podle předpokladů. A zpátky. Už bylo šero. A já v uniformě, i když se sundanejma výložkama.. Začalo to na nádraží Žilina. Stál sem a čekal na 1. nástupišti jako všichni ostatní. Zamířil ke mě člověk a rovnou se mě zeptal, odkud jede vlak do Martina. Jasně, moje modrá uniforma a šero. Protože vlak stál rovnou před náma na 2. nástupišti a měl to napsaný na ceduli rovnou proti nám, beze slov sem mu tam ukázal. Natřel si to rovnou přes koleje k tomu vlaku, i když je to tam cedulama strašně zakázaný, jsou tam všude podchody. Trnul sem, že ho někdo stopne a on ukáže na mě, ale nic. Za ním ho vzápětí následovala celá jeho horda, a to už jsem mizel v podchodu. Táhlo tam, proto tam nebyli lidi. Tam sem počkal až do ohlášení, že môj vlak má meškanie 15 minút, ktoré se môže zmeniť. Vylezl sem na perón a odhadoval, kde asi bude jedinej místenkovej vagon 1. třídy, ten můj. Vlak přijel dlouhej jak s rudou z Ruska. I když lokomotíva proletěla okolo mě a zastavila až těsně před červenou, můj vagon byl až ten poslední a stál kdesi na periférii nádraží, kam perón už nesahal. Terén tam byl o metr níž, rostla tam divoká vegetace a v šeru se tam pohybovaly divný individua. Překonal sem tu vzdálenost klusem s ušima obrácenýma dozadu, abych slyšel pískaní výpravčího. Do vagonu sem lezl jak na Nanga Parbat, první stupátko bylo na úrovni ramen. Na svislou rukojěť sem dosáhl jenom na špičkách a současně dát nohu na stupátko nešlo. Tak sem si dal odraz, současně chňapl po tyči uvnitř a vytáhl sem se do vagonu. Šoupací dveře od obytné části vagonu na tlačítko nereagovaly a potměšile kladly kvalitní odpor hodný I. třídy. Ať si to užiju za ty peníze. Na mým místě seděl nějakej člověk. Po otázce na místenku prostě vstal a šel si sednout jinam. Pokuta řádově ve stovkách, povinně místenkovej vlak - nic. Záhada. Uložil sem se na prvotřídní sedadlo a plánoval po celodenním blbinci se proklimbat až domů. Pískání, průvodčí ve dveřích zamávala baterkou a vlak se hnul. Ale dveře vagonu ne, ty zůstaly otevřený, i když průvodčí usilovně mačkala zavírací tlačítko. Nakonec zvítězila, zabouchla vzdorující dveře, porvala se s dveřma do obytné části jak předtím já a proběhla vagonem. Druhý dveře. Ty byly návětrný, takže rychlost vlakovýho větru jí pomohla je zavřít. Rozevlátá a krásně rozcuchaná se zas porvala se šoupacíma dveřma a začala kontrolovat lístky. Byl sem zvědavej jak dopadne ten co mně seděl na místě. Nic. Seděl dál. Když se prokontrolovala až ke mě, naklonila se ke mě a bez zájmu o nějakej lístek pronesla později mnou proklínanou větu: "Prosím Ťa nepomohol by si mi ? Vagon nemá vzduch. Jedny dvere stihnem zavrieť, ale cez tie druhé mi niekto môže medzitým vypadnúť." Zatracená uniforma.  A já blbec přikejvl a stal se ze mne železniční cerberus. Moje úloha byla v podstatě jednoduchá: zdvojovat to, co dělá ta paní průvodčí s jednejma dveřma, tak já s těma druhejma. Cíl taky jednoduchej: aby nikdo z vagonu nevypadl. Asi po třech zastávkách nám to začalo klapat. Místo spaní jsem reagoval na zastavení vagonu. Lidi si vyrazili cestu ven podobně jako já předtím dovnitř a nechali všechno pootvíraný. Já bych udělal totéž. Ale potom nastoupila naše chvíle: ona se rvala s jedněma dveřma, já s druhejma. Neměli jsme ani čas se na sebe ohlédnout. A když náš vagon defiloval okolo výpravčího a ona ve dveřích salutovala, tak sem salutoval taky. Už první výpravčí poněkud znejistěl, když už mu klesala ruka od čepice a najednou další blbec v unifirmě a salutuje. Ohlídl sem se po něm, ale vlak zrychloval a paní průvodčí se zase rvala s těma šoupacíma dveřma. Nikdo k nám nepřistoupil, tak sem jenom zakroutil hlavou, že nic, a šel sem si zas sednout. Proklínal jsem moji pohodlnost, že nemám aspoň kousek jízdního řádu a tušáka kdy budeme zase stát. Byl jsem utahanej a chtěl sem spat, dyť sem vstával brzo ráno. Zapl sem senzory na prdeli aby reagovaly na příští zastavení a chtěl sem urvat aspoň chvlku spánku. Přisedla si. Z dálky byla hezká. Byla unavená a spocená, vlasy splihlý a myslím, že si přisedla jenom proto, abych ju vzbudil na příští zastávce. A tak sme tam klimbali oba. Kdyby sme se znali líp, jeden by spal a druhej dával pozor, ale takhle to bylo o ničem. Nebyl na nás spoleh. Jedna uštvaná holka a jeden unavenej starej trouba. Okolo Piešťan už sem ju nechal spat. Vzal sem jí baterku a když jsem řádně skontroloval její úsek, všichni už jsou v Mexiku a rvou se s vnitřníma dveřma, zamával sem baterkou z otevřenejch dveří přesně tak, jak to dělala ona eště za živa a vlak se pohl. Potom sem už jenom salutoval v pracně zavřenejch dveřích. Našel jem totiž na futrech takový udělátko, kterým se ty dveře zablokovaly a nešly otevřít, a tak jsem obsluhoval jenom jedny a lidi co chtěli těma dveřma nastoupit prostě postoupili k těm druhejm.  A jak sem tam stál a salutoval, tak jsem měl sto chutí si sundat gatě zepředu. Ať vidí ti výpravčí venku noční můru v defilujících dveřích když je zdraví dva naráz a každej salutuje svým způsobem. 
Ale napadlo mě, že by to pro tu spící krasavici nemuselo dopadnout dobře, takže radši nic, škoda. V Lamaču sem ju vzbudil. Vstala jak automat. Měla eště prázdný oči, ale už vstavala a šla ke dveřím. K těm posuvným, co nešly na tlačítko a ešte by musela otevřít ty venkovní - nevypadne, nestihne to. Vlak zastavil, porvala se s dveřma a já sem stejně jako všichni vypadl na perón. Ešte sem se ohlídl. Stála tam mezi dveřma co nefungujou a dívala se kamsi do dálky. Možná ju někdo čekal....